na Blog.cz

Zhruba před měsícem jsem ani nevěřila tomu, že se toho momentu dožiji. Už od května jsem byla ve škole úplně mrtvá. Přece víte, jak se psychické přetížení a stres projevuje i fyzickou únavou? Je to opravdu děsné. Díky tomu vědomí, že mám teď před sebou dva měsíce volna (pravda, naložili nám úkoly i léto, ale není toho moc), jsem dneska úplně ožila. Vlilo to do mě novou energii, kterou jsem dlouho potřebovala.

Známky jsem víceméně neřešila. Ta jediná trojka z matiky není tak hrozná. Už jsem se s ní smířila při nástupu na gympl a jsem ráda, že to není horší. Jen taková věcná, dostáváte někdo něco za vysvědčení? :)

Včera odpoledne jsme s H. znovu vyrazili krmit divou zvěř k soutoku. Jde z toho trochu strach, když se na vás vrhne armáda kachen a gang nutrií :D Zbytky pečiva už nám nestačí, rovnou kupujeme čerstvý chleba.

Tak tohle byla teprve malá skupinka kačerů.

Chvílemi mám pocit, že mají opravdu bezedný žaludek.

Celý červen je vždycky časem exkurzí a výletů. Jeden se mi podařil absolvovat ve zdraví, ten druhý už nedávám.

Minulý víkend jsme jeli se třídou na dva dny do Sedmihorek. Bacha na to, čtyřhvězdičkový kemp. Jelo se hned po škole a bylo to pěkně na krev, protože nám jel vlak půl hodiny po konci vyučování. Všichni nabalení jak ne sever, nakonec jsme se pekli ve vlastní šťávě.

Cesta od nádraží do samotného kempu byla taky něco. Kdosi povídal něco o tom, že tu bude kolem 200m. Přes kilák to bylo určitě a s tou těžkou bagáží se šlo dost pomalu.

Zbytek víkendu byl jasný. Pařili jsem do noci a do oběda vyspávali. A druhý den nanovo. To mě kupodivu ani tak moc nezmohlo, ale poslední noc v chatce jsme s L. a K. nechaly spát i dva spolužáky, z nichž jeden úplně neskutečně chrápal. Kvůli němu jsem spala možná slabých 20 minut?

Ve čtvrtek jsme měli v plánu exkurzi do Kutné Hory v rámci poznávání středověkých měst.

Odjezd byl naplánovaný na sedmou hodinu, ale já žila celý čas v přesvědčení, že to je domluvené až na osmou hodinu. Naštěstí jsem si to večer předem ještě zkontrolovala. Druhý den jsem zjistila, že jsem si tam v klidu na tu osmou mohla přijet. O půl osmé byli všichni nervózní a autobus stále nikde. Po několika telefonátech se přišlo na to, že na nás ta dopravní společnost zapomněla, tak jsme vyjížděli až po osmé.