Turisté sběrači 1/2

9. září 2013 v 19:40 | Nausy |  Nevšední zážitky
Poslední týden prázdnin jsem si užívala parádně. Ve středu jsme s H. odjeli do Prahy, odkud se mělo vyrážet na pár dní do Itálie. Přesněji do Dolomit. Rodiče už od rána šíleli, že to nemůžeme stihnout, když odjezd je v devět a my jedeme až po páté hodině Studentem. Samozřejmě jsme to stihli a ještě měli časovou rezervu. Tu jsme částečně využili při hledání Masarykova nádraží. Dojeli jsme metrem na Náměstí Republiky, kde k našemu štěstí byl vstup od nádraží uzavřen a my vyšli kdesi jinde a vůbec jsme nevěděli, kudy máme jít. Po tom, co jsme se dvakrát zeptali v obchodech, jsme tam zázrakem dorazili.
Jeli jsme s klubem skalničkářů, tudíž věkový průměr byl kolem 60 let? Rozhodně jsem tam byla nejmladší opět já. Nebylo to poprvé, co jsem s nimi někam jela, tak jsem si obličeje pamatovala, ale jména jsem nedokázala přiřadit. To bylo stejně jedno. Kromě dvou tří lidí si na mě nikdo nepamatoval.
Cestu tam jsem prospala v jakési podivné poloze na sedadle. Děkuju za to nebesům. Cestou zpátky jsem se totiž nevyspala vůbec.


První den jsme dojeli do Cortiny, nechali se vyvést lanovkou na Faloriu. Alespoň tuším, že se to tak jmenovalo. Čekala nás lehčí túra po hřebeni. Skalničkáři se tam samozřejmě rozběhli sbírat semínka všemožných rostlinek. Z toho horského počasí jsem šílela. Pařilo slunce, ale sundat mikinu jsme si nemohla, protože na to zase foukal moc ledový vítr. Navíc jsem si šíleně spálila čelo a nos, protože já chytrá jsem si zapomněla šátek dole v autobusu. S H. jsme to zvládli za dobrý čas a tak jsme se šli porozhlédnout i po Cortině. Až na milion butiků s textilem tam toho moc k vidění nebylo.


V určenou hodinu jsme všichni naskákali do autobusu, abychom se konečně mohli jet ubytovat do horské vesničky Alleghe a přímo do hotelu Alpenrose. Po té tříchodové večeři jsem se sotva mohla odplazit na pokoj. Po předkrmu, což byly těstoviny s nějakou pikantní omáčkou, mě ještě hodinu na to pálil jazyk. A sledování italských programů je velmi zajímavé. Ještěže každý večer dávali něco na styl "Neváhej a toč", protože jejich jazyk umím maximálně pozdravit.

Druhý den náš čekala náročnější túra nad Alleghe (část cesty se jela opět lanovkou), museli jsme zdolat větší převýšení. Protože mám problémy s koleny, do kopce se mi lezlo hůř. Ale celou výpravu jsem zvládla bez větších problémů, jenom jsem jednu chvíli měla chuť vyzvracet plíce. Došli jsme k jezeru Coldai, odkud měli vést dvě alternativní stezky zpátky. Jednu měla vést do mezistanice lanovek a druhá měla končit až úplně dole v Alleghe.


No, obě odtamtud vypadaly, že na ně budeme potřebovat horolezecké vybavení, které jsme si bohužel nevzali s sebou. Prostě jsme otočili a stejnou cestou se vrátili. Zpátky ta cesta byla rozhodně pohodlnější. Zase jsme to zvládli za mnohem kratší čas než ostatní. Hodili jsme si proto věci do hotelu a vydali se na procházku po vesničce. Rovnou jsme si tam i nakoupili pití a jídlo do zásoby. A večer nás čekala zase bohatá večeře. Obsluhovala tam tuším majitelka a jedna číšnice. Měla jsem husí kůži po celém těle pokaždé, kdy ta holčina řekla tím svým pisklákem "finish".

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama