Nevšední zážitky

Matějská

16. března 2014 v 12:50 | Nausy
S pojmem ohlušující ticho jsem se do nedávna setkávala na semináři tvůrčího psaní jako s velmi oblíbeným oxymóronem. Teprve minulý pátek jsem si ho vyzkoušela na vlastní uši.
Měla jsem dva týdny volno, tak jsme v pátek s H. vyrazili na Matějskou pouť. Má očekávání byla splněna. Všechno bylo absolutně předražené. Zvláště ty stánky toho typu, že si můžete vystřílet odměnu. Bylo mi jasné, že je to skoro nemožné. Přítelovi to bylo taky jasné, ale vzhledem k tomu, že jsem se na první pohled zamilovala do naprosto úžasného půlmetrového plyšového krokodýla, alespoň se pokusil mi ho získat. No, zbytek dne pak byl načuřený, že se mu to nepovedlo.

Ale k jádru problému. Po pěti minutách naší přítomnosti na pouti jsem si myslela, že vážně ohluchnu. Všude puštěná hudba na nejvyšší maximum, že to člověk sotva dokázal překřičet, když chtěl tomu druhému něco říct. Do toho tam křičeli majitelé stánku a lákali návštěvníky. O to větší šok nastal, když jsme se z toho vymotali a dostali se ven z toho blázince. V první moment jsem si myslela, že jsem ten sluch vážně ztratila. Tehdy jsem si poprvé řekla, že ohlušující ticho vážně existuje.

Když vás honí nosorožec...

28. října 2013 v 18:14 | Nausy
Ve třetím ročníku naše slavného gymplu máme v osnovách návštěvu zoo. Kdybych dva měsíce před tím nebyla ve Dvoře, neměli bychom tu šílenou přednášku o ohrožených druzích (téma je to zajímavé, ale nechápu, jak se ten pán od toho dostal k týdenním výdajům za jídlo rodin z celého světa?), nepršelo a měli bychom o hodinu víc času na prohlídku, abychom stihli vyplnit ten pracovní list. Nejsem moc náročná, že?
Opět zde byl skvělý zážitek. Pro tentokrát s nosorožcem.
Pracovní listy jsme měli vyplňovat ve dvojicích, ale chodily jsme čtyři kamarádky nakonec. Po hodině jsme se konečně vydaly k výběhům nosorožců, abychom doplnily pár věcí na ty promočené listy. A že se na ně psalo fakt dobře.

Prošly jsme se kolem nosorožců bílých a černých. Pomalu jsme procházely kolem všech výběhů, až jsme se dostaly k tomu, co nebyl oddělen příkopem, ale terén se tam svažoval pod úroveň chodníku (kdo byl ve Dvoře, tak jisté ví, o čem mluvím). Kamarádku nenapadlo nic jiného než na ně zakřičet "nazdar". Přesně v tom okamžiku se na nás jeden z těch tří nosorožců zadíval a rozběhl se proti nám. Vzhledem k tomu, že v té vzdálenosti kde byl, terén jejich výběhu byl přesně v úrovni chodníku, tak to vypadalo, že nás od něho odděluje jen křoví. Pěkně jsem se v tom okamžiku vyděsila. Viděla jsem už dost dokumentů, co se lidem stalo, když nosorožcovi nepadli do oka. A v tom místě, kde začínalo to svažování, tak se mu ta mokrá zem podjela a on jel po bahně dolů. Naštěstí to hoch stihl ubrzdit, do zdi teda nenarazil. Naklonila jsem se před to křoví, abych se na něho podívala. Opravdu, kdybych se natáhla ještě trochu víc, mohla jsem si ho pohladit. Zlostně funěl a pobíhal podél té zdi. Vyškrábal se nahoru a zkusil všechno podruhé. I když jsem věděla, že se ven nedostane, měla jsem z toho všechno špatný pocit.

Turisté sběrači 1/2

9. září 2013 v 19:40 | Nausy
Poslední týden prázdnin jsem si užívala parádně. Ve středu jsme s H. odjeli do Prahy, odkud se mělo vyrážet na pár dní do Itálie. Přesněji do Dolomit. Rodiče už od rána šíleli, že to nemůžeme stihnout, když odjezd je v devět a my jedeme až po páté hodině Studentem. Samozřejmě jsme to stihli a ještě měli časovou rezervu. Tu jsme částečně využili při hledání Masarykova nádraží. Dojeli jsme metrem na Náměstí Republiky, kde k našemu štěstí byl vstup od nádraží uzavřen a my vyšli kdesi jinde a vůbec jsme nevěděli, kudy máme jít. Po tom, co jsme se dvakrát zeptali v obchodech, jsme tam zázrakem dorazili.
Jeli jsme s klubem skalničkářů, tudíž věkový průměr byl kolem 60 let? Rozhodně jsem tam byla nejmladší opět já. Nebylo to poprvé, co jsem s nimi někam jela, tak jsem si obličeje pamatovala, ale jména jsem nedokázala přiřadit. To bylo stejně jedno. Kromě dvou tří lidí si na mě nikdo nepamatoval.
Cestu tam jsem prospala v jakési podivné poloze na sedadle. Děkuju za to nebesům. Cestou zpátky jsem se totiž nevyspala vůbec.


První den jsme dojeli do Cortiny, nechali se vyvést lanovkou na Faloriu. Alespoň tuším, že se to tak jmenovalo. Čekala nás lehčí túra po hřebeni. Skalničkáři se tam samozřejmě rozběhli sbírat semínka všemožných rostlinek. Z toho horského počasí jsem šílela. Pařilo slunce, ale sundat mikinu jsme si nemohla, protože na to zase foukal moc ledový vítr. Navíc jsem si šíleně spálila čelo a nos, protože já chytrá jsem si zapomněla šátek dole v autobusu. S H. jsme to zvládli za dobrý čas a tak jsme se šli porozhlédnout i po Cortině. Až na milion butiků s textilem tam toho moc k vidění nebylo.


V určenou hodinu jsme všichni naskákali do autobusu, abychom se konečně mohli jet ubytovat do horské vesničky Alleghe a přímo do hotelu Alpenrose. Po té tříchodové večeři jsem se sotva mohla odplazit na pokoj. Po předkrmu, což byly těstoviny s nějakou pikantní omáčkou, mě ještě hodinu na to pálil jazyk. A sledování italských programů je velmi zajímavé. Ještěže každý večer dávali něco na styl "Neváhej a toč", protože jejich jazyk umím maximálně pozdravit.

Druhý den náš čekala náročnější túra nad Alleghe (část cesty se jela opět lanovkou), museli jsme zdolat větší převýšení. Protože mám problémy s koleny, do kopce se mi lezlo hůř. Ale celou výpravu jsem zvládla bez větších problémů, jenom jsem jednu chvíli měla chuť vyzvracet plíce. Došli jsme k jezeru Coldai, odkud měli vést dvě alternativní stezky zpátky. Jednu měla vést do mezistanice lanovek a druhá měla končit až úplně dole v Alleghe.


No, obě odtamtud vypadaly, že na ně budeme potřebovat horolezecké vybavení, které jsme si bohužel nevzali s sebou. Prostě jsme otočili a stejnou cestou se vrátili. Zpátky ta cesta byla rozhodně pohodlnější. Zase jsme to zvládli za mnohem kratší čas než ostatní. Hodili jsme si proto věci do hotelu a vydali se na procházku po vesničce. Rovnou jsme si tam i nakoupili pití a jídlo do zásoby. A večer nás čekala zase bohatá večeře. Obsluhovala tam tuším majitelka a jedna číšnice. Měla jsem husí kůži po celém těle pokaždé, kdy ta holčina řekla tím svým pisklákem "finish".

Ať žijí autokempy!

22. srpna 2013 v 21:39 | Nausy
Musím uznat, že výlet s desetikilovou bagáží na zádech jsem podcenila.
S H. jsme si naplánovali krásné čtyři dny na jihu Čech. Vyrazit v úterý 6. srpna ráno, navštívit Hlubokou, Třeboň a vrátit se v pátek večer. A tak jsme vyrazili.
Do Prahy jsem se dostávali tím skvělým autobusem od Student Agency, ve kterým se řídím pravidlem, prospat cestu. Ze Smíchova jsme měli jet do Českých Budějovic ještě skvělejším autobusem od Student Agency. Dojeli jsme na Smíchovské vlakové nádraží a koukáme, že autobusové nikde. Po kilometru chůze, jsme to autobusové nádraží našli, s tím, že jsem u něho našla i vchod do metra - Anděl. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě, že?
Na vymakané autobusové nádraží v Budějkách jsem teda pěkně zírala. Nikdy by mě nenapadlo, že ho udělají na střeše obchoďáku. Tím líp pro nás cestovatele. Odtamtud to byl kousek na vlak, kterým jsme měli jet. Ale ono ejhle, výluka. Čekali jsme další hodinu na vyhřátém nádraží, abychom mohli jet vypařeným autobusem. Ovšem na druhou stranu byli pan řidič a průvodčí (co vypadal jako kozlík) tak milí, že jsem sí říkala, čeho si asi šlehli před cestou. Třikrát nám byla vysvětlena cesta na zámek, ze zastávky, kde nás potom vysadili. Ty první tři kiláky na zámek byly ještě dobrý. Hlavně proto, že jsem si dali hodinovou pauzu na Hluboké a pak nás čekala hodinová prohlídka. Kterou jsme nakonec absolvovali dvakrát, protože jsme měli batohy ve vstupní hale a průvodce se s námi musel vrátit. Vyhodil nás ale na nádvoří, které už bylo zamčené. Kvůli nám tedy odněkud vylez nerudný chlapík, aby nám odemkl tu ohromnou bránu.


Pak nás čekala a čtyř kilometrová cesta v tom příšerném vedru do kempu. No, tam jsme se doslova doplazili. Děkuju nebesům za čistou vodu v Bezdrevu. Svlažit se v rybníku bylo k nezaplacení.
Večer se přihnala bouře. Začala pořádnou vichřicí, kdy nám asi deset metrů od stanu, spadnul pořádný strom. Spadl vedle stanu nějakých mladších dětí, které pak vyjančily celý kemp. Nedalo se jinde stanovat než v lesíku, ty stromy se pořádně ohýbaly. Tak do hodiny se sbalila půlka lidí a odjeli pryč. Během noci ta druhá půlka, protože ta bouře zuřila až do dvou do rána. Vyhnala nás ze stanu do přístřešku u sprch celkem 3x za noc. Já už byla tak unavená a promrzla, že mi začínalo být jedno, jestli na mě něco spadne, jen jsem chtěla spát.
Rána jsem se dočkali, ale protože jsme byli vyřízení, cestu na autobusou zastávku jsme si zkrátili pomocí turistického vláčku. A jak nám bylo fajn! Po hodinovém čekání během největšího žáru v místě, kde nebyl žádný stín, jsme nasedli do autobusu směřujícího do Českých Budějovic. Kvůli poloprázdnému žaludku, šílenému vedru a pánovi větších rozměrů, který seděl vedle mě a dost nepříjemně voněl, bylo mi špatně. Proto jsme čekali další hodinu a půl na další spoj. H. si mezitím dal čínské nudle (možno vietnamské, to už nevím). Další hodinová cesta v zapařeném buse, to mi na můj žaludek vážně pomohlo! Třeboní jsme doslova prolítli, chtěli jsme co nejrychleji do kempu. Tam jsme našli sice krásný, ale dost zanešený rybník řasami. Koupání žádné, alespoň jsme se polili vodou z lahve.
Po hodince odpočinku jsme vyrazili prohlédnout si Třeboň pořádně. Nakonec z toho byl jen nákup snídaně a večeře v restauraci. Dala jsem si kuřecí prsa na medu s jablky a vlašskými ořechy. bylo to opravdu vynikající, ale jak mi bylo celý den blbě, tak jsme spořádala jen polovinu porce. H. si dal kapří hranolky se zeleninovým salátem. Mně už po tom bylo dobře. Pro změnu začalo být špatně H., pravděpodobně z těch nudlí na nádraží.

Toulky s velbloudem

29. července 2013 v 22:49 | Nausy
Při toulkami po Dvoře jsme narazili na určitě lehce připitýho oplzlýho chlapíka z Moravy. Člověk by si ho ani nevšímal, kdyby tam nestál s tím velbloudem.
Chvíli jsme tam jen tak postávali, nevěděli jsme co. Nakonec to prolomila sestra s prohlášením, že pro tu prdel to za tu stovku stojí, načež si po zaplacení peněz vyběhla po schůdkách na velblouda. Ano, po schůdkách, protože údajně ten dotyčný velbloud je převelice líný. S doprovodem výše zmíněných oplzlých poznámek sestru chlápek svezl nějakých čtyři sta metrů. Byla sranda pozorovat její výraz, když se velbloud zastavil, do široka rozkročil a začal močit. Vůbec nevěděla, co se děje.
V té době jsem se už rozhodla, že když už tam jsem, taky se svezu. Počkala jsem, až se sestra seškrábe dolů, zaplatila příslušnou sumu a vylezla na to skvělé zvířátko. Protože byl hladce oholen, nebylo, čeho bych se mohla chytnou. Ono teplého tukového hrbu se drží špatně.


Laser Game

10. července 2013 v 20:00 | Nausy
Dneska jsme se s partou vypravili do města na Laser Game. Naivně jsem si myslela, že ty dvě hry dám v pohodě. Škaredě jsem se mýlila.
Na začátku vás vybaví vestou se senzory, ke které je připnutá i zbraň. Tady nastával ten menší zádrhel. Byly tam dvě pojistky, pakliže chcete vystřelit, musíte držet minimálně jednu z nich. Po čase z toho začne pěkně bolet ruka. Nejlepší bylo třetí tlačítko. To když jste podržely pět sekund, zásah dostali všichni ve vašem zorném poli. Hehe, bomba.
Jedna hra trvala 15 minut. Všechno to probíhalo v aréně s ÚV osvětlením, byla legrace koukat na svítící zuby spoluhráčů :D Museli jste se strefovat do těch senzorů, aby vám to započítalo body. 50 za zásah, když vás zasáhli, odečetli vám 25 bodů. V okamžiku, kdy vás zasáhli, vybavení se vám na 5 sekund vypnulo. Nemohli jste být zasaženi, ale taky jste nemohli po nikom vystřelit.
 
 

Reklama